Logicky to nebyl ten pravý večer pro vyznavače alternativních, oceánských a shalomských fází Petrovy hudební kariéry, byť k nim patřící stylově černé outfity a povědomé tváře bylo možno v publiku také zahlédnout. Prostředí muzikálu a popu mu prostě nebylo cizí: psal a zpíval ty písničky rád, pečlivě sledoval jejich ohlas, dostával za ně ceny, kamarádil se s divadelními kolegy - nelze tedy vyškrtnout tuto část jeho života jen proto, že jsme třeba měli raději některou jinou.

Vytkněme s pochopením před závorku občas z nápovědy čtená či popletená slova a kvůli televiznímu záznamu technicky upravený průběh akce. Scéna byla jednoduchá a funkční, scénář vykazoval podobné parametry, vadilo mi trochu neohlášení jmen všech vystupujících, byť k poznání jistě byli. Na Petra zavzpomínali slovy většinou nepatetickými a písněmi buď přímo jím či s ním zpívanými, alternovanými nebo vybranými právě pro tuto příležitost. Co z toho uvidíme v březnu 2011 v České televizi je otázka, neboť stopáž necelé hodiny pořadu ČT Live nemůže obsáhnout dvouhodinový program.

Živé zpívání s jednoduchým doprovodem či většinově využitý instrumentální halfplayback daly šanci posoudit, nakolik se dámy a pánové na pódiu popasovali s předlohami. Někdy bylo jasné, že to původní krásné zpívání bylo opravdu těžké, jindy byl zpěv výborný, jen chyběl Petrův navždy jedinečný témbr a prožitek, ale neměl jsem pocit, že by to pro někoho z vystupujících byla jen rutinně splněná povinnost. Vybavoval jsem si při tom také Petrovy pěvecké finesy, prodlužovačky songů a kontakt s publikem v podobě mohutného sboru nebo vyprovokovaného skákání celého sálu.

Z ohlášených hostů nevystoupil pouze David Koller, mrzelo ho to, mluvil jsem s ním. Nepodařilo se ovšem sehnat hudební základy pro píse� Slz nelituj, jeho zajímavou volbu z Petrova sólového repertoáru. Pánové Petr Janda a Janek Ledecký s kytarou, šansonová Radka Fišarová v zajímavém Lásku poznáš jizvou s akordeonem, silně dojatá Bára Basiková v úvodní Ráchel v Mukově aranži, Helena Vondráčková v s Petrem často společně zpívaným Stínu katedrál, Petr Kolář mimo jiné v Tančíš sama.

Byli tu také Ilona Csáková, Leona Machálková, Kamila Nývltová, Martin Pošta, Marian Vojtko, Bohouš Josef nebo Ondřej Ruml s připomenutím společného či zděděného muzikálového zpívání nebo s písní pro ten večer speciálně vybranou. Daniel Hůlka nabídl novinku, jež mohla být příští Petrovou hitovkou v muzikálu teprve chystaném (doktor Jesenius v Katu Mydlářovi). Zaznělo tu i blues Kamila Střihavky, komediální kousek Vildy Čoka, překvapil Václav Noid Bárta v Ty a já (teď a tady).

Skvělé určitě bylo, že velký ohlas měl Luděk Fiala s Cítím (vítr ve tváři) a Honza Dvořák s Láska, ta nebezpečná věc, tedy s jejich autorskými věcmi, Petrem posvěcenými k úspěchu, navíc podpořeni p. m. band vokalistkami Petrou a Zuzanou. Stáli u vzniku řady písniček i alb, včetně té Petrovy poslední, prodejem již téměř platinové desky V bludišti dnů – předání zatím zlatého ocenění firmou EMI bylo také součástí čtvrtečního večera. Další velmi důležití lidé kolem Petrovy sólové muziky, především Michal Šetka, Tomáš Waschinger nebo Zbyšek Kordač, tentokrát na pódiu nebyli, tedy snad příště.

Pokud jsem zaplacením dvousté části vybraných sto tisíc korun přispěl Noemi a fondu opuštěných dětí, je to fajn, ale úplně nejpodstatnější bylo, že jsme tam všichni společně byli pro Petra. Muzikálová a popová scéna se s kolegou Mukem v červnu důstojně rozloučila a teď ho připomněla způsobem, který je jí vlastní. Podle dílčích informací předpokládám, že teď je řada na dalších spoluhráčích, kamarádech a známých, aby uctili zpěváka i autora s nepřehlédnutelným podílem na jejich kariéře i na celé naší hudební scéně, těším se na to.

O pár stovek metrů dál právě tou dobou koncertně slavila slovinská kapela Laibach třicet let existence. Vzpomněl jsem si, že také jejich elektronická hudba byla součástí kdysi s Petrem pečlivě vybíraných skladeb, znějících před začátky jeho vystoupení: docela zajímavá náhoda…


zpět